Staonův svět - Rumunsko 2006 - Retezat

Letos jsem se jak slepý k houslím přichomýtl k výletu do Rumunska do národního parku Retezat. Dovolená vyšla krásně, tak zkusím aspoň trochu poreferovat, jak to tam v horách vypadá.

Den 1. a 2. – cesta tam

V pátek před poledním jsme vlakem vyjeli z Prahy do Brna. Zde na parkovišti vedle Vaňkovky nás Karel a Karel naložili do klasické hranaté Karosy a přes Slovensko a Maďarsko nás v sobotu ráno dovezli do Oradei. Všechno klapalo jak hodinky, jen jsme se trochu zdrželi na Maďarské dálnici, kde byla nějaká velká bouračka. V Oradei nás vysypali z autobusu, řekli za týden tady a zmizeli. Teď už to bylo na nás.

Celkem bez bloudění jsme našli nádraží, odkud nám za hodinu měl jet vlak. obrazek Zde se nám lámanou angličtinou a za pomoci Ashčiny knížky Rumunština do batohu podařilo koupit lístky do Ohaby – luxusně s místenkami do rychlíku za pouhých 4 a půl milionu.

Nevím jestli znáte rumunskou měnu. Jmenuje se LEI a protože po pádu komunismu byla v Rumunsku hyperinflace, rozhodně nešetří nulami. Nyní Rumunsko udělalo měnu a zavedlo nové bankovky, kde škrtlo čtyři nuly (tzn. starých 100000 je 10 nových). A aby to nebylo tak jednoduché, tak v současné době platí oboje. Takže není nic neobvyklého, když zaplatíte 10 LEI a dostanete zpět 50000.

Pesimistické předpovědi, že rumunské vlaky si jezdí jak chtějí, nám náš rychlík přijel skoro na čas. Vagóny vykazovaly dost značné příznaky opotřebení, ale co, hlavně že to jelo. Tak jsme bez problémů dorazili na první přestup do Cluj-Napocca. Zde nás čekalo první rumunské překvapení. obrazek Supermoderní vlak, který nám přistavili na cestu dál, bych neočekával ani u nás.

I tento vlak vyjel včas a dorazil do Simerie včas. Tady jsme přestoupili na již standardní rumunský vlak a již potmě v půl deváté večer dorazili do Ohaby. Speciální mikrobus Eurolines, který nám základě naší pantomimy s volantem v ruce zavolali z místní hospody, nás odvezl do Carnicu po naprosto šílené silnici, která si o asfaltu může nechat jen zdát.

Abychom věděli, co nás čeká, začalo během jízdy pršet, a to tak že pořádně. V Carnicu jsme proto vběhli do místní horské chaty a majitel nás okamžitě chtěl ubytovat. Na naši otázku „za kolik“ nám nejdříve třikrát plynulou rumunsko-ruskou-angličtinou řekl, že pro přátele je to skoro zadarmo, a teprve nám sdělil 3 Eura za osobu. To jsme odsouhlasili a šli spát.

Den 3. – Lolaia

Ráno nás uvítalo mraky, které se ale akorát začaly trhat a vykouklo sluníčko. S optimistickou náladou jsme vyrazili nahoru do hor směrem k chatě Pietrela, která nás uvítala někdy kolem půl dvanácté. Zde končila schůdná cesta a malou stezkou skrz smrkový les jsme začali stoupat na hřbet Lolaia. Stoupat je slabé slovo, lepší by bylo šplhat. Po asi hodině smrky ustoupily kosodřevině a dostali jsme se na začátek hřbetu. obrazek

Stále do kopce jsme šli celý zbytek dne směrem k obzoru, kde se rýsovala silueta Retezatu. Odpoledne se začalo kazit počasí a při výstupu na Lolaia Sud jsme už šli mlhou. Dněšní putování jsme zakončili v sedle těsně před Retezatem, ze kterého jsme kozí stezkou sestoupili o asi 200 metrů níž a na krásném plácku krytém dvěma skalkami jsme se utábořili.

Den 4. – Retezat

obrazek Ráno nás uvítalo sluníčko a šmolkově modrá obloha. Bohužel to bylo jen demo.

Z tábořiště jsme se stejnou kozí stezkou, jako včera, vrátili zpět do sedla pod Retezatem. Kromě Jakuba, který měl problémy s kolenem a šli spodem údolím do jižního sedla pod Retezatem. Retezat se nám siou vůle podařilo nakonec zdolat, ačkoliv jsme místy nešli, ale vysloveně šplhali po skále. obrazek Došli jsme tam v mlze, takže rozhled moc nebyl, zato tajuplná horská atmosféra byla dokonalá.

obrazek Kolem poledního jsme sestoupili do severního sedla Retezatu, kde na nás čekal Jakub s Julií. To už nebyla jen mlha, ale pršelo tak, že jsme se vrátili zpět do údolí a kousek od pěkného jezírka se opět utábořili. Pršet prakticky nepřestalo, takže zde jsme strávili celý zbytek dne a noc.

Den 5. – Bucura

Jak už poslední dny bylo zvykem, ráno se na nás přišlo podívat sluníčko. Tentokrát ale nepočkalo ani než sbalíme stany a zpět do sedla pod Retezatem jsme lezli v drobném dešti. Navíc tento den také velkou část členů výpravy, včetně mě, zaskočily žaludeční a střevní potíže. Díky tomu jsme se ve vrchol Bucura vlekli jak smrad. Tedy, ne že bychom v dobré kondici šli výrazně rychleji, cesta byla opět šplhací. obrazek

Nakonec i Bucura byla zdolána. Z ní vedla docela příjemná stezka dolu k jezírkům pod Judele. Zde jsme se rozdělili, protože já i Petr jsme už sotva šli a vydali jsme se přímo k jezeru Bucura, kde je tábořiště. Zbytek skupiny vyrazil ještě na Judelu.

obrazek Tábořiště v Bucuře je zvolené asi na tom nejhorším místě, jake si dovedete představit. Na první pohled romatické místo na „hrázi“ jezera. Na druhý pohled zjistite, že vítr zde v údolí chytá komínový efekt a výsledkem je příšerný fujavec, kdy dva lidi musí držet stan aby ho třetí mohl zakolíkovat. To že každý kolík musíte zatížit hodně těžkým kamenem, jinak jakoby tam ani nebyl, snad nemusím říkat. NIcméně se nakonec stany podařilo postavit šlo se spát.

Den 6. – začalo sněžit

obrazek Ráno Petr vykoukl ze stanu. „To bílé není to, co si myslím!“ Vystrčil ruku ze stanu, zkusil se toho dotknout a ztrnul. Bylo to ono! Všude kolem nás byla patnácticentimetrová vrstva sněhu.

Vylezl a vyrazil ke stanu, kde spal Tomáš. Přijde k němu a volá na něj. Stan mlčí. Zkusí to ještě jednou. Opět ticho. „Ty vole, on snad zmrznul!“ Začne zuřivě odhrabávat sníh se stanu. Dostane se do předsíňky. I zde je napadaný sníh, tak se v zoufalství prohrabává dovnitř. Tady nikdo není, takže pochopí, že Tomáš dneska spal u holek.

To už se ve vedlejším stanu docela dobře baví. Smích je ale přejde v okamžiku, kdy Petr sklepe s jejich stanu sníh a oni uvnitř pochopí, že už není tma a venku je asi něco špatně.

obrazek Po tábořišti chodil jakýsi vtipálek a vykřikoval tam „Good morning, Santa Claus is comming.“ Za tohoto poněkud černého humoru a hraním hry Bang jsme strávili celé dopoledne. Ne, že bychom čekali, až se zlepší počasí, spíš se nikomu nějak nechtělo ven a čas odchodu se pořád oddaloval. Nakonec jsme někdy v půl jedné sbalili stany a vyrazili přes sedlo na druhou stranu hřebenu k chatě Gentiana.

Cestu nám už naštěstí prošlapalo několik skupinek, co šlo před námi a Petr jako zkušený horský vůdce nás provedl všemi záludnostmi hor. Akorát mně příšerně klouzaly boty, takže jsem si cestu několikrát prohlédl vysloveně zblízka. Na Gentianu jsme dorazili někdy kolem páté a zabrali jsme poslední volné postele. Pokusili jsme se usušit věci u kamínek, ale když jsme byli v nejlepším, tak je správce vypnul s tím, že má málo butanu. O dalším sušení už nemohla být řeč, protože uvnitř byla taková vzdušná vlhkost, že trička ráno byla ještě o něco vlhčí. I tak díky bohu za tuhle chatu. Stanovat na sněhu se nám moc nechtělo.

Na Gentianě jsme se také potkali s další skupinkou, která s námi jela v pátek autobusem. Dá se říct, že od té doby se jsme už šli jako jedna skupina.

Den 7. – nedobytná Peleaga

obrazek Ráno k nám dorazili Jakub s Julií, kteří nepřízeň počasí přečkali na chatě Pietrela o pár kilometrů vedle. Zdálo se, že počasí se trochu umoudřilo. Nefoukal vítr a nesněžilo. Rozhodli jsme se tedy vylézt na nejvyšší vchol Retezatu Peleagu. Zamířili jsme do Valea Rea, což je údolí se spoustou krásných jezírek ve výšce asi 2150 metrů. Že to bylo stále do kopce asi ani nemusím zdůrazňovat.

Se stoupající nadmořskou výškou stoupala rychlost větru a znovu začalo sněžit. Cestu jsme neviděli, protože byla pod stále vyšší vrstvou sněhu. Místy jsme se propadali v návějích sněhu až po kolena. Byla čím dál větší zima. Ve Valea Rea jsme se nakonec rozhodli výstup ukončit a vrátit se zpět na Gentianu. Peleaga zůstala nepokořena.

Den 8. – cesta s hor

Pokus o dobytí Peleagy bylo poslední naše dobrodružství na této výpravě. Dneska jsme už jen sbalili věci, uklidili po sobě v chatě a vyrazili dolů do údolí podél potoka zpět do Carnicu. Tady jsme opět nasedli na speciální Eurolines linku a dojeli k nádraží a vlakem do Simerie.

V Simerii jsme měli asi šest hodin na přestup, proto jsme šli dělat ostudu na náměstí. Samozřejmě jsme si ale museli sednout přímo před policejní stanici. Nejdříve na nás přišli s tím, že se nesmí lézt na trávník. Podruhé nás šli upozornit, že se u nich nesmí pít alkohol na veřejném prostranství. Poznámka pro Ledního brtníka – mají tam pivo Ursus a je dobré.

V noci jsme se vrátili zpět na nádraží. Vlak nám měl jet kolem půl jedné. Tentokrát měl zpoždění. Nakonec přijel, ale bylo zajímavé, že na jinou kolej, a také bylo podezřelé, že žádní Rumuni do něj nenastupovali, a že jel opačným směrem, než jsme předpokládali. Přesto jsme do něj vlezli.

Všechny záhady se nám osvětlily, když jsme za hodinu přijeli zpět do Simerie, tentokrát už na správnou kolej a správným směrem. Spěšný vlak z Bucurešti jel přes Simerii do Devy, zde přehodili lokomotivu a opět přes Simerii jel do Cluj a měl zpoždění o hodinu větší, než jsme si původně mysleli. A měli byste vidět Ashčin obličej když se po hodině dřímání ve vlaku probudila zpět v Simerii.

Den 9. – ostuda v Oradei

V Cluj jsme celkem bez problémů přestoupili do rychlíku na Oradeu. Problémy začaly až ve vlaku, kdy nám průvodčí začal rumunsky vyvětlovat, že tohle je rychlík a my máme příplatek jen na spěšný. Ne, že bychom mu nerozumněli, ale občas se dá jazyková bariéra zneužít a po asi půlhodině to nakonec vzdal. My jsme sice už byli smíření s tím, že to doplatíme, ale on už si pro peníze nikdy nepřišel.

V Oradei nás uvítalo staré známé nádraží. Protože i tentokrát měl autobus z Brna zpoždění, akorát jsme ho chytli, jak dojel, a nechali si v něm batohy. A vyrazili jsme směr lázně Felix na termální koupaliště.

Vykoupat jsme se potřebovali jako sůl. Většina z nás chodila už čtyři dny v mokrých botách a navíc jsme je během cestování měli skoro 24 hodin na nohou. Takže si asi dokážete představit, jak jsme zapáchali. No, možná nedokážete. My jsme ten smrad snášeli dobře, až na Jakuba, který většinu času proválel na Pietrele a Gentianě měl boty suché. Když mi doporučil, abych si do autobusu vyměnil ponožky, tak jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo mu jednu vrazit. Boty mi osobně vyčichly až po dvou týdnech.

Lázně byly labůžo. Krásně teplá voda. Ono vlastně stačilo, že to byla voda. Potom jsme se prošli Oradeou a tržištěm. Vlezli jsme do jedné synagogy, kde se nás okamžitě ujal jakýsi stařík a začal něco vykládat. Když nám došlo, že asi bude chtít peníze, rychle jsme utekli.

Dnešní den byl pro Rumuny asi nějak zajímavý pro svatby. První jsme potkali v parku u Univerzity. Skupina vágusů, která si sedla kousek vedle a sledovala, jak se fotí, jim asi moc velkou radost neudělala. Další svatbu jsme potkali hned vedle, když jsme se k úlevě a radosti svatebčanů zdvihli a vyrazili dál.

Ovšem asi největší ostudu jsme dělali nakonec. Asi dvě hodiny před odjezdem jsme si lehli na zídku v parku kousek od našeho nástupního místa. Vyvalili jsme se na sluníčku, vyprostili nohy z botou a začali sušit ponožky. Prostě idylka. Idylické to ale asi nebylo pro svatby, které probíhaly hned vedle v kostele a které si pak chtěly udělat svatební fotky právě v tomhle parku. Svatebčané a jejich fotografové se na nás koukali povětšinou dost zle a z nějakého neznámého důvodu nás obcházeli velkým obloukem. Že by ty ponožky?

No a to už by bylo všechno. Dobrodružství skončilo a mi už jen nasedli do autobusu a doputovali zpět do Brna. Problémy na hranicích žádné nebyly, ani Rumuni ani Maďaři a ani Slováci nechtěli riskovat, že bychom jim tam zůstali…

Nakoukněte taky do fotogalerie. Je tam spousta dalších fotek.

Staon | 16.9.2006 So 15:15 | <<< trvalý odkaz >>> | tisk | 3 komentáře

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

[1] reaguj
miira web 16.9.2006 So 17:51

Úžasná cesta a dokonalý fotky… Jenom tiše blednu závistí :]

[2] reaguj
Staon mejl web 16.9.2006 So 19:02

[1] miira : Dovolená byla skvělá. Fotky jsem ale nefotil já, protože mi zlobí foťák.

[3] reaguj
brum brum 21.9.2006 Čt 11:51

značku piva si zapamatuju, dík za info „(‚o‘)“

Přidej komentář!

  Gravatar povolen.

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Matfyz je sbírka čeho?
Odpověd: naprostých cvoků malých červených kulatých kostiček

Autor vzhledu: Staon. Stránky jsou postaveny na redakčním systému RS2 (verze RC2).