Arbitrární výroky

V tomto článku bych chtěl reagovat na hodinovou a bohužel velmi neplodnou diskuzi o arbitrárních výrocích, která zazněla jako část rozhovoru Urzi s Jiřím Kinkorem - https://youtu.be/UJYlYA25uW0?feature=shared. Takže jak to skutečně objektivismus říká?

Podle Objektivismu výrok může být pravdivý, nepravdivý nebo arbitrární. Arbitrární znamená, že daný výrok nelze epistemologicky redukovat na pojmy, které vznikly přímým smyslovým vnímáním (viz. Peikoff 1991, ve skutečnosti se tam definuje opak - objektivní je to, co lze redukovat). Už z této definice je zřejmé, že není důležité, zda dotyčný člověk tuto redukci dokáže vysvětlit. To je první podstatná chyba, kterou Jiří Kinkor udělal, a na které se Urza hodinu točil.

Vezměme si první probíraný příklad: "tužka padá." Všichni jsme již někdy přímo viděli nějakého konkrétního zástupce pojmu tužka, stejně jako jsme všichni již nespočetněkrát viděli něco padat. Výrok není arbitrární a je pravdivý, i když dítě, které je jeho autorem, nedokáže vysvětlit, že tak usuzuje indukcí z opakovaných pozorování.

Zda je nějaký výrok arbitrární, nebo není, se vždy posuzuje v nějakém kontextu poznání. Tříleté dítě bude mít jiné poznání než dospělý člověk. Pokud se bavíme "o obecných pravdách", jako kontext používáme poznání lidstva jako celku, i přesto že žádný z nás ho nedokáže duševně pojmout celé.

Pokud tedy tříleté dítě oblažím tvrzením, že "hmota se skládá z atomů," ono ho vyhodnotí jako arbitrární (samozřejmě za nereálného předpokladu, že chápe základy objektivistické epistemologie) jednoduše proto, že žádný z použitých pojmů nezná. Také pro něj nemá žádný význam o výroku diskutovat, protože nemá žádné ukotvení v realitě, kterou dosud poznalo.

Pokud bych se tímto výrokem pokoušel oslnit mladou objektivistku v 15. století, i ona by mě odpálkovala. Pojem atom v 15. století již existoval, ale byl arbitrární - jednalo se pouze o myšlenkovou konstrukci některých starořeckých filozofů. A pokud bych se nechtěl vzdát, musel bych jí předložit dostatečné množství alespoň náznaků, proč mé tvrzení arbitrární není.

Naopak v současnosti tento výrok již arbitrární není, protože pro něj máme sesbírané nespočetné množství nepřímých důkazů (např. tvary krystalů), a na elektronových mikroskopech jsme dokonce schopní atomy pozorovat přímo.

Druhá podstatná chyba, které se Jiří Kinkor v rozhovoru dopustil, je označení tvrzení "pták má tři křídla" za arbitrární. Není arbitrární, protože jak pojem pták, tak pojem křídlo jsou objektivní - všichni z nás již někdy viděli ptáka, stejně jako viděli nějaké křídlo. Tvrzení pouze není pravdivé. Dospělý člověk na základě svého kontextu poznání ho rovnou zahodí jako blbost, ale pro dva tříleté objektivisty v mateřské školce se může jednat o naprosto platné téma. A protože tvrzení není arbitrární, mohou se pokusit ho přímým smyslovým vnímáním validovat - v tomto případě vyvrátit.

Zajímavější situace je s dalším výrokem, který v rozhovoru zazněl (trochu jsem ho upravil, aby vysvětlení bylo jednodušší): "na planetě tři víly čtou Kanta." Proč je tento výrok arbitrární? Podle předchozích příkladů bychom na první pokus mohli argumentovat, že pojem víla je arbitrární - nikdo nikdy žádnou skutečnou vílu neviděl. Postup by ovšem byl chybný, protože výrok by byl arbitrární i v případě, že bychom ho přeformulovali "na planetě tři orangutani čtou Kanta." Zde už žádný arbitrární pojem použitý není.

Trik spočívá v tom, co v rozhovoru zaznělo, ale nedostalo prostor k vysvětlení - pojem není slovo. Předchozí výrok popisuje jednu konkrétní událost, tedy popisuje jeden pojem, který není epistemologicky syntézou pojmů použitých v popisu. Aby tento pojem, potažmo tvrzení, nebyl arbitrární, musí událost nějaký skutečný člověk vidět (neexistující smyslové vjemy neexistujích víl se nepočítají). Pokud by tomu tak bylo, tento svědek je schopný rozhodnout, zda tvrzení je pravdivé, nebo ne, tzn. zda popisovaná událost skutečně zahrnovala tři víly a Kanta.

Třetí podstatnou chybou Jiřího Kinkora, na které se Urza točil, byla jeho snaha popírat, že arbitrární výroky mohou mít smysl. To zřejmě je pravda, jak lze snadno demonstrovat na předchozím příkladu tvrzení o hmotě a atomech. Ačkoliv prvních přibližně 2 tisíce let své existence tvrzení bylo arbitrární, nakonec postrčilo fyziky správným směrem a stalo se pravdivým.

Podstatné je, že podle Objektivismu arbitrární tvrzení není součástí poznání! Tvrzení "hmota se skládá z atomů" v 15. století nebylo součástí poznání lidstva. Byla to určitá teorie, ale nikoliv poznání. A správný objektivista nic, co považuje za arbitrární, nikdy nezařadí do svého myšlenkového modelu světa. A bavit se s vámi bude pouze tehdy, pokud ho dokážete přesvědčit, že lze najít způsob, jak to validovat. Jinak je pro něho diskuze zbytečná ztráta energie.

Jako příklad můžeme vzít tvrzení "Bůh existuje." Dodneška nikdo nikdy nepředložil žádný důkaz existence boha (nikdo nikdy neviděl mluvící hořící křoví, nikdo nikdy nepředložil žádný pozorovaný jev, který by nakonec nešel vysvětlit přirozenou cestou). Proto se pro objektivistu jedná o arbitrární tvrzení, které odmítá a nezařazuje ho do svého poznání. A nevidí naprosto žádný důvod, proč by se o bohu měl s někým bavit - proč trávit čas diskuzí o něčem, co nelze objektivně ani potvrdit ani vyvrátit?

Pokud by mu ale někdo navrhl pokus, který by dával smysl a věřil by, že existenci boha může prokázat, pravděpodobně by ho vyzkoušel (asi jako astronom Max v Objevení nebe, který cíleně namířil dalekohled, kam neměl). Pokud by pokus vyšel nebo pokud by zítra bůh zhnusený naším popíráním poskytl přesvědčivý důkaz své existence, objektivista by tento koncept okamžitě do svého poznání zařadil, protože součástí objektivistického myšlení je i schopnost přebudovávat svůj model světa, pokud se odchýlí od pozorované reality.

Urza použití arbitrárních výroků demonstroval na člověku, který pozná (s určitou pravděpodobností) lež. Zde se Jiří Kinkor opět dostal do problému s tím, co je arbitrární tvrzení. Pokud spolehlivě statistikou (prosté počítání, kolikrát se trefil, není dostatečné) prokážu, že dotyčný lež skutečně pozná, nikoliv pouze slepě tipuje, pak jeho výroky nejsou arbitrární. Definice arbitrárního říká, že výrok nelze epistemologicky redukovat na smyslově vnímané pojmy, a my jsme právě statisticky prokázali, že redukce existuje. Dotyčný pravděpodobně vnímá řeč těla, možná cítí pot, a na základě těchto vjemů usuzuje. Ale i kdyby se ve skutečnosti jednalo o formu telepatie, tak pořád jde o smyslový vjem, pouze tento smysl ještě neznáme.

Pokud ale schopnost dotyčného neprokážu spolehlivě, jeho výroky jsou arbitrární a pro účel objektivního poznání světa jsou naprosto zbytečné. Už třeba jen proto, že nemám spolehlivě vyjádřené, jak moc jim mohu věřit.